Kojba

Upozornění. V tomto článku je skloňováno slovo prsa víc než je zdrávo. A obsahuje o mnoho informací víc, než jsem si myslela, že těm internetům kdy o svým poprsí vůbec řeknu. Jo a zcela výjimečně nebude článek doplněn žádnou vhodnou fotografií. Protože to nechceš. 

Nakoupila jsem několik typů kojících podprsenek i štusy vložek na jejich vycpání. Roláky a další nepraktické svršky, ze kterých se prsa dají nesnadno vytasit, uložila na dno skříně. Udělala pápá perlivým vodám, zamávala čerstvým křupavým rohlíčkům a čočku líbla na rozloučenou. Místo nich jsem udělala místo v kredenci hoře kojících čajů a bezkofeinovému kafi. A na jůtůb jsem shlédla pět minut z půlhodinového videa o kojení. Takže jsem si připadala tak trochu jako šprt v oblasti kojení. Nic mě nemohlo zaskočit a laktaci nemělo stát nic v cestě.

Dítě se má přeci narodit, ještě celé umorousané ho lupnou k prsu, ono začne lábat jak pominuté a rodička jásá a blaženost ji neopustí asi tak do roka, než se dítě od prsu postupně odstaví. Má to tak chodit, ne? Celé je to zalité sluncem, plus poprsí bují do neuvěřitelných rozměrů. Prd a ořech, chce se mi říct. A závidím těm, co takový scénář mají. Jo, přesně vám, hrdinky amerických komedií! 

U mě celý ten proces začal prostě. Zděšením. Když jsem se celá vykulená ptala první sestřičky, kterou jsem na porodním sále zahlédla, jak se doprčic kojí dvě děti! Usmívala se, že je to prý jednoduché - jedno hodím z jedné strany, druhé z druhé a taky říkala něco o fotbalistech. No věděla jsem z toho kulový. Ale prý mi všechno ukážou a naučí. Tak jooo, to mě asi uklidnilo.

Potom jsem svoji otázku opakovala dětským sestrám, které děti v porodnici rozdávaly matkám, co s nimi nebyly přímo na pokoji. To už jsem tak klidná nebyla. Moc jsem se toho nedozvěděla. Mímo přišlo a než jsme se společně stačili rozkoukat, už bylo na odchodu a přicházelo mimino druhé. A já už druhý den každé přisátí chtěla rozmlátit hlavou zeď pro kompenzování té bolesti. Prý si mám prsa větrat a mazat. No dobře. Nějaký stud musel jít stranou, když jsem si to po pokoji štrádovala přesně podle známého "dobrý den, kozy ven". Ale ne že by tohle hanbaté nudistické počínání vedlo k velkému zlepšení. Takže jsem znovu konzultovala, jestli si počínám fakt dobře. Jojojo a prý mám ideální prsa. No teda díky moc, ani jsem nečekala, že se mi takových lichotek dostane zrovna tady. Ale i když značně polichocena, pořád jsem úpěla bolestí. 

I po příchodu domů se naše situace moc nelepšila. Zkoušeli jsme toho dost. Různé pozice, délku kojení, rozestupy mezi přikládáním. A většinou to bylo k ničemu. Ráno jsem se vždycky probudila plná pozitivních očekávání, že DNESKA už to určitě bude dobrý. A při večerním krmením dravé zvěře fňukala a chtěla klukům radši namazat chleba se šunkou. Dokonce k nám jednou přišla i paní od fochu, co má kojení zřejmě v paži. A dostalo se mi tak jednoho z nejdivnějších zážitků v životě. Do té doby jsem kluky totiž pořád kojila po jednom a hromadné mléčné hodování odkládala na "až to nebude tak bolet". Při návštěvě laktační poradkyně jsem se ale obložila polštáři, následně i dětmi a ty se bez okolků pustili hladově do sváči, jako vždy. No to bylo tak divný. Připadala jsem si trochu jako fena. Jak každý tahal jiným tempem a s jinou vervou, brrrr. No ale alespoň jsem věděla jak na to a těšila se na tu úsporu času, klid a mír, co má po tomhle nastat v naší domácnosti. Přeci jen situace, kdy obě děti řvou a já si musím vylosovat, které nechám nadlábnout první, pak za bujarého doprovodu hladového chudáka kojím, kojím a zároveň ho lituju, provedu rychlou výměnu, načeš první strávník se třeba dožaduje přídavku - no prostě idylka.... Takže jsem se těšila jak bude všechno růžovější. Ale ukázalo se, že po většinu dne, kdy jsem sama doma to prostě nemůžu zvládnout. Seděla jsem polonahá uprostřed postele s velkým dvojčatovým kojícím polštářem uprostřed postele, tápu, jak si sakra ty děti poskládám k prsům, aby se mi neskutáleli, a jsem zpocená až v místech, které mohou být naštěstí alespoň zahalené.

A už dost bylo kojícího tlachání. Nevěřila bych, kolik toho dokážu sesmolit k tématu, kde budou prsa v hlavní roli. Zkrátka a dobře, jaký je závěr? Prostě jsem po měsíci musela přestat kojit. K flaškám jsem se ještě snažila propašovat sem tam propašovat "okozí", ale prostě zde pšenka prostě nekvetla. Celou dobu jsem sice věřila, že tomu doktorovi, co mi v porodnici říkal, že není možné ukojit takhle velká dvojčata, vytřu zrak a prostě to dám. Ale větru, dešti a laktaci asi poručit nemůžeš. Takže joo, mé milé mléko, dobrá - ven se ti nechtělo. Nejdřív jsem to teda taky trochu obrečela (ale jooo, dělám i něco jinýho než že řvu - vážně!), ale když viděla, jak moje věčně uřvaná mimina po prvním nakrmení z lahve spokojeně nabaštění bez problému usnou, žasla jsem. Tak nějak jsem totiž měla dojem z celé té laktační osvěty této doby, že sunar je zlo a pokud děti nebudou "imrvére" přicuclí k mléčný žláze, budou strádat a se zlou se potážou. Proplesknout se ale někdy za takové úvahy. Teď je nám zkrátka a dobře hej a "votomtoje", že...

Konec prsního hlášení.